Náhrada dělnického prezidenta

Nejenom že velcí hráči na ekonomickém poli mají větší moc nežli ti malí. Jak už jsem zmínila, oni ji také neváhají využít, a zdaleka ne vždy v duchu fair play. A vlastně jim ve světě, kde panuje ideologie volného obchodu a vlády házejí ručník do ringu, ani nic moc jiného nezbývá. Protože pokud by dost nezmáčkli své zaměstnance, pokud by dost nepodmazali politiky, pokud by dostatečně „neoptimalizovali“ svá daňová přiznání, mohlo by se stát, že je z jejich ekonomické pozice vystrnadí firma ještě bezohlednější – že už nebudou „konkurenceschopné“.

A tak si po sedmadvaceti letech myslím, že už bych měla kandidáta na piedestal, který zůstal po komunistickém předákovi. Vlastně kandidátku. Vlastně dvě kandidátky. Byly by to dvě ženské postavy symbolizující nejen tu známou, běžnou demokracii, kterou budu nazývat demokracií politickou, ale také její méně známou sestru – demokracii ekonomickou.

Co je to ekonomická demokracie? Zkusme se na ni podívat podrobněji. Nejčastěji je ekonomická demokracie spojována, poněkud úzce, s demokratickým rozhodováním na pracovišti. A svým způsobem je skutečně zvláštní, že západní společnosti, vzývající politickou demokracii, přijímají bez komentáře vzdálené vlastníky a nevolené hierarchie ve většině soudobých firem. Alternativa ovšem existuje, a začíná se znovu připomínat. Zředěnou formou ekonomické demokracie na pracovišti je tzv. zaměstnanecká participace, kdy zaměstnanci současně drží část akcií firmy. Pokud jsou ale zaměstnanci vlastníky jen malé části akcií, nerozhodují o směřování firmy a zaměstnanecká participace může být jen zástěrkou, resp. formou zaměstnaneckých bonusů (v podobě dividend), a ne cestou ke skutečně demokratickému pracovišti. Autentičtějšími demokratickými pracovišti mohou být družstva – pokud zde skutečně členové rozhodují, účastní se schůzí, volí a kontrolují vedení. Každý člen tu totiž má, na rozdíl od akciovky, jeden hlas. Je stále ještě málo známé, že před druhou světovou válkou bylo Československo družstevní velmocí: v roce 1938 tu bylo přes šestnáct tisíc aktivních družstev.

Hlubší proměna ekonomických subjektů, a to nejenom k větší demokratické účasti těch, kdo v nich figurují, je velkým tématem dneška (viz též autorčin text v KN 48/2015). Potenciál pojmu „ekonomická demokracie“ je nicméně daleko širší, a je škoda, že se o něm dosud nevede širší diskuse. Zkusme se podívat, jak by taková diskuse mohla vypadat.

 

Ekonomická demokracie a elektronická evidence tržeb

Víra v ekonomickou demokracii by mohla vést například k prosazování rozmanitosti – plurality – ekonomických forem. Tak to viděli někteří meziváleční středoevropští ekonomové, mezi nimi český družstevní činovník a exilový ministr financí Ladislav Feierabend, jenž v roce 1944 prezidentu Benešovi nastínil svou vizi ekonomiky poválečného Československa, sestávající ze tří rovnocenných sektorů: družstevního, soukromého a veřejného. Rozmanitost ekonomických forem se může vztahovat i na měřítko a stupeň industrializace: podle indické myslitelky Vandany Shivy by měl spotřebitel mít možnost nakupovat nejen ve velkých supermarketech, ale i v malých rodinných prodejnách. A výrobce by zase měl mít možnost zaměřit se i na řemeslnou výrobu, či obhospodařovat malou rodinnou farmu.

V realitě mají ovšem velké podniky tendenci převálcovat ty malé. Velké měřítko se vyplácí vinou výnosů z rozsahu a problematické aplikace ekonomické moci, o které jsme již hovořili. Vyplácí se však i proto, že státní regulace, vycházející z ideologie rovného hracího pole, dopadají zdánlivě stejně na malé jako na velké, ve skutečnosti však deptají mnohem více malé hráče na ekonomických kolbištích.

Uveďme si jako příklad v současné době masově zaváděnou veřejnou politiku elektronické evidence tržeb – EET. Je patrné, že náklady pro malého podnikatele – drobného prodejce či drobného řemeslníka – jsou relativně mnohem vyšší nežli pro velkou firmu. Vedle nákupu vybavení a získání know-how je to i cena údržby a připojení na internet, jež výrazně zvýší náklady, a které mohly znamenat právě ten rozdíl mezi ziskem a ztrátou, bytím a nebytím, jenž nedávno vedl řadu malých podnikatelů k ukončení činnosti. Z hlediska ideálu ekonomické demokracie je EET špatnou veřejnou politikou, protože namísto aby podporovala malé hráče a vyrovnávala tak ekonomickou moc, neúměrně zatěžuje ty malé a tak nerovnováhu ekonomické moci ještě posiluje.

Pokud bychom pochopili ekonomickou demokracii především jako promyšlený systém kontroly ekonomické moci, získalo by naše politické myšlení jinou dimenzi nežli jen tu pravolevou. Ta se pohybuje mezi póly trhu a státu. Přemýšlení v intencích ekonomické demokracie naopak zviditelňuje místní komunity, rozvoj zdola, mikropodnikání, malé a střední podniky a obce, demokratické a sociální podnikání, a obecně rozdílnosti v měřítku a důležitost podpory malých a znevýhodněných ekonomických hráčů. Ano, efektivita je důležitá. Stejně důležité jsou ale zaměstnanost, důstojný život a možnost smysluplné práce. A ty se lépe zachovávají tam, kde se malí hráči na hřišti cíleně zvýhodňují a velcí hráči dobře kontrolují.

Vymáhání daní by se pak logicky soustředilo na velké hráče a jejich daňové ráje. Mezinárodní dohody o volném obchodě, posilující již tak zbytnělou ekonomickou moc nadnárodních korporací, by byly jednoznačně out. Zdanění spekulace, posílení funkcí antimonopolních úřadů i (zaměstnaneckých) odborů, zastropování zemědělských dotací a odměn výkonných ředitelů by byly naopak in. To není státní socialismus, ale pouhá kontrola ekonomické moci.

 

Není demokracie jako demokracie

Analogicky s politickou demokracii lze chápat ekonomickou demokracii třeba i jako podpoření práva všech, kdo se chtějí aktivně podílet na řízení a ovlivňování věcí ekonomických. Například být nejen spotřebitelem, ale i producentem, i když nemám velký kapitál. Vstup do podnikání mohou usnadnit různé instituce poskytující levné kapitály, resp. výrobní prostředky. Třeba obecní inkubátory: prostory, kde si může začínající podnikatel zařídit dílnu. Nebo obecní pronajímatelné kuchyně, kde lze vyrábět marmelády na prodej. Nebo nadace pronajímající půdu začínajícím zemědělcům, kteří se zaváží hospodařit šetrně k přírodě (viz například nadaci Pro půdu). Samozřejmě, důležitý je nejen přístup ke kapitálům, ale i možnost odbytu. I zde by mohly pomoci veřejné politiky a legislativa umožňující veřejné zakázky cílené na místní a drobné podnikatele.

Pravda je, že ekonomická demokracie, stejně jako ta politická, se nedá jednoznačně definovat. I v tom je ale její potenciál – je to obecný princip, zásada, o níž lze diskutovat, kterou lze rozvíjet, která může inspirovat, a jejímž prizmatem můžeme hodnotit konkrétní politické a ekonomické priority, přístupy a veřejné politiky.

Možná bychom mohli obě postavy na hypotetickém podstavci našich ideálů, politickou a ekonomickou demokracii, pojmout jako dvojčata, která se drží za ruce. Jsou totiž navzájem hodně propojené. Jedna vlastně nemůže tak úplně existovat bez druhé. Že je stále méně členů politických stran? Že lidé nechodí k volbám ani na politické mítinky? Že ze zoufalství volí machistické populisty, kteří místo skutečných řešení nabízejí nenávist k tomu „druhému“? Možná je to i proto, že se podvědomě cítí podvedeni: politická moc, která nedokáže kontrolovat ekonomickou moc, se sama stává bezmocnou.