Jedna z prvních československých námořních lodí byla Legie, kterou provozovala Legiobanka. Loď byla narychlo zakoupena v Japonsku a v roce 1920 odvezla československé legionáře z Vladivostoku.

V souladu s Versailleskou smlouvou země bez přístupu k moři mohly používat státní vlajky na námořních lodích. Díky internacionalizaci Labe, Odry a Dunaje získaly vnitrozemské státy přístup do světového oceánu. Pro mladou republiku, která byla závislá na zahraničním obchodu, to mělo obrovský význam. Kromě legálního exportu mnoho z námořních lodí v meziválečném období pašovalo líh do Finska, kde panovala prohibice.

Později po převzetí moci komunisty byla v roce 1959 zřízena akciová společnost Československá námořní plavba (ČNP). Na jejím zrodu měla nemalý podíl i Čínská lidová republika, která musela čelit západnímu obchodnímu embargu a námořní blokádě. V té době námořní lodě Sovětského svazu sotva stačily pro vlastní potřeby a Východní Německo žádné lodě v té době nemělo. Velmi malou flotilu měly i Polsko a Rumunsko.

Proto vzniklo partnerství mezi Prahou a Pekingem, ve kterém Lidová republika spolufinancovala stavbu československých lodí. Ty se stavěly v loděnicích přímořských států východního bloku. Právě kvůli účasti Číny se československé lodě zpočátku témě výhradně plavily mezi Evropou a Dálným východem. Později po vítězství kubánské revoluce v 60. a 70. letech převládla tzv. kubánská linka. Lodě pluly i na Blízký východ, kam hojně vozily zbraně.

Téměř ihned po založení ČNP v dubnu 1959 se československá loď Lidice ocitla uprostřed mezinárodního skandálu, když francouzské úřady na její palubě objevily 580 tun zbraní určených pro Alžírské hnutí odporu FML. Některé lodě pak vozily téměř výhradně jenom zbraně.

Díky svému vlastnímu loďstvu ČNP obcházela rejdaře z kapitalistických států a přinášela devize. Investice do lodí přinášely až šestinásobný zisk. Pokud v západních zemích mezi námořníky byli často lidé s pochybnou minulostí, tak Čechoslováci vždy patřili mezi elitu.

Každý správný námořník musel být pokřtěn. Křest probíhal na lodi, když proplouvala rovníkem. Čerti se namazali mazutem a námořníkovi, který hrál mořskou pannu, přivázali pytel k nohám, který pak museli nováčci líbat (případně „její" baculaté poprsí), vzpomíná kapitán Antonín Fojtů. Křest slavnostně prováděl Neptun s hvězdářem. Nováčci byli holeni a za mýdlo sloužila směs strojního oleje a zapáchajících vajec. Pak přišlo mučení na skřipci, kde každý musel říct Neptunovi, co mu dá, aby ho pustil. Většinou to byly kartóny piva, které se pak večer vypily. Pak očištěný bude moci vstoupit na druhou polokouli.

V roce 1990 ČNP zaměstnávala 1 200 lidí, z nichž 1050 pracovalo na moři a zbytek v pražské ústředně ve Strašnicích. Společnost provozovala přes 20 lodí. Po rozpadu republiky Československá námořní plavba změnila název na Česká námořní plavba. Po privatizaci Námořní plavbu získaly Harvardské fondy nechvalně proslulého Viktora Koženého, někdejšího „kapitána českého průmyslu", jak se dříve říkalo tunelářům.

Lodě Kožený postupně odprodával, přestože společnost byla zisková. Peníze pak Kožený využíval na své obchody ve střední Asii. Pronajatý přístav na 99 let v Hamburku byl při první návštěvě prezidenta Václava Havla předán zpátky.

Tehdejší generální ředitel České námořní plavby, bývalý kapitán Pavel Trnka, se v roce 1999 snažil sehnat peníze od bank a investory na zrod nové české obchodní floty, ale marně. Nikdo už o české námořnictvo nejevil zájem. Mnozí námořníci skončili na řekách, jiní se vydali do služeb cizích států.