Tyto dvě věci jsou historie těchto zemí za poslední dvě století a charakter revolucí v roce 1989.

Profesor zdůrazňuje, že pokud nakreslíme na mapě Evropy čáru z Estonska do Řecka, uvidíme, že všechny existující země podél této osy se v minulém století nacházely pod vládou řady říší: Německé, Ruské, Habsburské a Osmanské. A tyto země více či méně bojovaly za osvobození od imperiální nadvlády, která měla podobu kulturní asimilace (jak je tomu v případě Čechů a Slovinců), dobývání a rozkouskování (Polsko), jednoduchého dobytí (Pobaltí a Balkán) nebo role sekundárního dirigenta císařské moci (Maďarsko).

„Historie těchto zemí téměř kompletně spočívá v neustálém boji za národní osvobození a náboženské (kdy se náboženství dobyvatelů liší od jejich vlastní: Osmané a pravoslavní, katolíci a protestanti). Národní osvobození znamenalo vytvoření národního státu, který by v ideálním případě zahrnul všechny členy dané etnické komunity. Samozřejmě, že všechny tyto země při sebemenší šanci bez váhání sam tvrdily nadvládu nad slabším sousedem, takže nejsou eticky nijak odlišné od těch většiny říší, které jim vládly, někdy i utlačovaly. Hranice mezi utlačovanými a utlačovatelem byla vždy extrémně tenká," píše Milanovič.

Když vláda těchto čtyř říší po 1. světové válce oslábla a nakonec se zhroutila na počátku devadesátých let 20. století, kdy padl Sovětský svaz, země získaly nezávislost a téměř úplnou etnickou homogenitu.

„A co by vlastně mohli udělat migranti?" klade otázku profesor. Podle Milanoviče by mohli tuto homogenitu rozpustit, čímž by podkopali klíčový cíl, o který tyto země bojovaly již několik století. Tentokrát by etnická heterogenita nebyla ze strany jedné z říší ohrožena zvenčí, ale hrozba by pocházela zevnitř ve formě migrantů, lidí různých kultur a náboženství, jejichž míra porodnosti výrazně překonavá anemické nebo dokonce záporné tempo růstu domorodé populace. Migrace se tak jeví jako hrozba pro těžko získanou národní nezávislost.

Druhá úvaha Milanoviče se týká první. Jde o povahy revolucí v roce 1989, které často byly interpretovány jako demokratické revoluce.

„Současná zpětná vazba východoevropských zemí vůči otevřenému nebo skrytému autoritářství je považována za zradu demokratických ideálů nebo dokonce širších a extravagantnějších ideálů osvícenství. Odmítnutí přijímat migranty je považováno za odporující povaze revolucí. To se však opírá o nesprávné vylíčení revolucí v roce 1989. Pokud se podíváme na revoluci, jak by to podle mě mělo být, jako na národní emancipace, jednoduše jako pokračovaní staletého boje o svobodu a ne jako na demokratické revoluce, postoj k migraci a takzvaným evropským hodnotám bude zcela srozumitelný. Tyto hodnoty ve východních očích nikdy nezahrnovaly etnickou heterogenitu uvnitř svých hranic. Pro západní obyvatele to může být zjevným důsledkem demokracie a liberalismu, ale ne pro východní obyvatele, kteří jsou vyzváni, aby riskovali své klíčové úspěchy pro uspokojení nějakých abstraktních principů," uvádí profesor.

Podle Milanoviče, když v roce 1989 proběhly revoluce, bylo snadné spojit tyto dva principy: nacionalistický a demokratický. Dokonce i tvrdí nacionalisté rádi mluvili jazykem demokracie, protože jim to dávalo větší důvěryhodnost na mezinárodní scéně a zdálo se, že bojují spíše o ideál než o úzké etnické zájmy.

„Když máte drtivou většinu pro prospěch, mohou dva cíle — národní a demokratické, probíhat společně a být snadno zaměněny. Teprve, když je třeba provést těžké rozhodnutí, jako nyní, můžeme mnohem jasněji vidět, které z nich byla opravdu hnací silou. A když to uvidíme, nemůžeme být překvapeni zjevnou tvrdohlavostí Orbána, Kaczynského, Zemana a mnoha dalších," uzavírá.